Vítejte na neoficiálním webu o slečně Paule

Obyčejný pracovní den

Nikdo asi nemá rád obyčejný pracovní den. Pro každého z nás vypadá jinak. Většina vstane.

Ráno. Má nijak extra náladu, snídá nebo ne, dopraví se do práce, tam ji odvede nebo

se uleje, pak má „padla“ a jupí, většinou ženy jdou nakoupit, vyzvednou děti, udělají úkoly,

uvaří večeři, kouknou na seriál a jdou do hajan. A co muži? Někteří dělají výše popsané, jiní

se coby živitelé rodiny dostaví před večeří, přečtou si noviny, po večeři vzdychají, rozčílí

se u zpráv, pak u seriálu a jdou spát. Že máte doma po obyčejném pracovním dni obvykle

romantickou večeři při svíčkách? Blahopřeji. Že nerozebírám singles? No a co? Existují

stovky variant vašeho času. Já chci mluvit o obyčejném pracovním dni kluků. Zažila jsem

ho. Pro vznik této knížky bylo zapotřebí víc, než je jen občas vidět. A tak jsem s nimi vyrazila

v listopadu na čtyři dny na Moravu a prostě je pozorovala, zpovídala, byla jsem s nimi.

Myslela jsem si, že to bude stačit. Omyl. Tak jsem, poté, co jsem vše nahrané přepsala,

vyrazila na pár dní v únoru znovu. A pak jsme se ještě museli vidět mnohokrát. Oni totiž

vlastně nemají čas. Ani na to, odpovědět do knihy o sobě. Myslím to sice s nadsázkou

a bezpochyby to zní pitomě, ale schválně, dokázali byste se na cokoli soustředit, kdybyste

tam byli se mnou?

Zazvonil telefon. Lukáš:

„Tak já tě vyzvednu asi tak o půlnoci, možná chvilku dřív, buď připravená, budeme hotoví

a čekají nás čtyři hodiny jízdy.“

O.K. Jasně. Pojedou z vystoupení ve Strakonicích, přiskočím v Praze a fičíme do Bohumína.

Tak se i stalo, s několika kávami na trase a s veselými historkami jsme kolem čtvrté konečně

zasedli k zaslouženému pivu po cestě. A tak jsme chvilku mluvili, aby se řidiči přestal

klepat obraz i zvuk z báječné D1, Sergej pro své uvolnění uvařil polévku (vždycky v noci

vaří) a nevím jak, ale za chvilku bylo půl osmé ráno. Tedy, jako žena po zkouknutí seriálu,

jsem šla do hajan. Budíček byl v deset, protože na kluky čekala zkouška kostýmů. Sergej

nevstal. Ptám se, jestli je něco k snídani. Lukášova odpověď zní: „ Jíst budeme už kolem

páté v Rožnově pod Radhoštěm.“ Tak to asi umřu. Následuje akce káva, káva, káva, káva.

Při té třetí začal Lukáš vyřizovat svoje složenky, šla jsem vzbudit Sergeje (nepovedlo se),

pak Lukáš vyřizoval autorská práva s OSOu, šla jsem vzbudit Sergeje podruhé (zbytečně),

Lukáš se pustil do mailů a já potřetí do buzení. Hurá, Sergej je vzhůru. Za okamžik zvoní

zvonek a Sergej se zlobí, proč jsme ho nevzbudili dřív. Přichází pán (později zjišťuji, že

je to Tomáš) a říká. „Ahoj paní, kde máte Bouru?“ a za ním paní (jeho žena Dáša, která

dělá kostýmy) a ptá se: „ Máte s sebou těla?“ Sergej je překvapen a běží pro těla do auta.

V závěsu vráží do dveří Jarda se slovy: „Celou noc jsem pekl“ a nese 30 kremrolí. Za ním

se usmívá Vojta a Saša. Volá Láďa: „ Přivezu, frgále, chcete je s tvarohem nebo napůl s mákem?“

Všichni křičí, že s tvarohem. Láďa to uzavírá s tím, že jen debil nemá rád mák a že je

přiveze napůl a tvaroh si tam každý najde.(Jen technická – ostatní kluci spali v Olomouci

nebo v Praze, tedy při srazu v deset v Bohumíně nikdo nespal déle než čtyři hodiny).

Mezitím začíná zkouška kostýmů. Konečně chápu, co znamenají těla. Zkouší se Maxim

turbulence a kluci mají ušitá tělíčka, jako by klukům z kapely z pupíků vypadla. Dáša se

ptá: „Budete mít trička, košile s krátkým nebo s dlouhým rukávem?

Lukáš: „Budeme mít kraťasy, přes to těla překrývající sukně a čepice. Červené. Ty najdu.“

Dáša: „A ty košile?“

Lukáš: „Hlavně musí ty sukně překrývat ty kraťasy.“

Sergej: „Jak uděláme prdel?“

Lukáš: „A co preservativy naplněné vodou? Umístíme je na hýždě.“

Tak já to hubnu v posilovně a oni si to připínají „na těla“. To je vrchol!

Dáša: „A co ty košile, jaký rukáv?“

Lukáš: „Koupíme trička. Barevný.“

Dáša: „Jsi si jistý?“

Lukáš: „ Stoprocentně, to už nebudeme řešit.“

Při vystoupení jsem pak viděla toto číslo a hádejte. Jasně. Kluci měli košile s dlouhým

rukávem.

V poledne zvoní Míša s parukami. Kluci mají skluz. Míša sedí, pije kávu. V půl jedné Dáša

s manželem odchází, rychle se probírají a zkoušejí paruky. Kluci se vztekají, proč nějaká

není krátká, když měla být. Odpovědí jim jsou vyprodané zásoby. Řeší se reklamace, a jestli

se to stihne. Přichází Saša s nůžkami, dělá fik a pronáší: „To je keců, už je krátká“. Střih se

mu skvěle povedl. A už zase zvonek. Vchází mistr střihu, tentokrát obrazového. Je zapotřebí

kouknout na DVD s vařením. Při pouštění DVD se válíme smíchy. Ale není čas se ani

smát. Mistr střihu dostává pokyny, jaké úseky ještě zkrátit a kam co doplnit a už skáčeme

do aut. Rožnov volá. Ještě, že kluci auto ani nevynášejí, když parkuje za plotem a narváni

rekvizitami a kostýmy, jako pár hodin předtím, při cestě z Prahy (je neuvěřitelné, jak málo

hodin uplynulo a co všechno se stalo) jsme ve čtyři v Rožnově. Kluci vykládají, staví scénu,

kulisy, kontrolují svícení a ...konečně jídlo, jdeme na polévku do přilehlé restaurace. Chtěla

bych je zpovídat, ale nikdo nemluví. Mlčky jí. Pak řeší pracovní věci. Vracíme se do šaten

a kluci se líčí. Za chvilku je začátek. Sál bouří, o přestávce alespoň zpovídám fanoušky. Je

konec. Kluci se balí, pak balí scénu, rekvizity, kostýmy. Skok do auta. Je po jedenácté. Kolem

půl jedné jsme zase v Bohumíně. Pivo. Jdeme spát. Skončil jeden obyčejný pracovní

den.

No jo, teď si říkáte, to byl jenom extrém. Tak chcete vědět, co bylo ráno? Sergej si letěl

koupit džíny, protože zhubnul a všechny kalhoty na něm visí. Někdy v jedenáct zazvonila

redaktorka, která s kluky upravovala článek do novin. Pak následoval výběr fotek a vášnivá

debata, kdo vypadá lépe ve žluté a kdo v červené. Vzhledem k tomu, v jak záhadném

županu, který na sobě měl Sergej a v jak prapodivném Lukášově domácím ohozu tato debata

probíhala, jen jsem tiše žasla a šla jsem raději přepisovat názory fanoušků z Rožnova.

Pak bylo nutné naplánovat setkání fanoušků v Ostravě, které mělo proběhnout za dva mě-

síce. Lukáš spustil smršť telefonátů kvůli cateringu a pronájmu prostor a my jsme zatím se

Sergejem probírali Lukášovy návrhy dekorací na tuto akci. Samozřejmě jsme byli chytří až

na půdu a měli jsme pro něj spoustu podnětných návrhů. Lukáš dotelefonoval a řekl, že to

stejně bude tak, jak řekl on, protože to prostě bude fungovat. Jo, jestli Vás zajímá, zda jsme

snídali, tak odpověď je ne. S kluky nepřiberete, to je jistota :-). Pak opět nasednout do vozů

a hurá k divadlu. Vše se opakuje jako včera. Kupodivu i jíme. Po skončení představení se

jede na zkoušku dalších kostýmů, tentokrát kousek od Vyškova. Před půl jednou ráno zastavujeme

ve vesnici, ve zcela ztichlé uličce a zvoníme na rodinný domek. Otvírá usměvavá

Jana. Jdeme do suterénu, kde má dílničku a tácy s napečenými dobrotami. Kluci zkouší

asi dvě a půl hodiny (více o této báječné chvilce na straně 100). My odjíždíme dřív, Saša

to má do postele blíž, prý spí v Olomouci, tak zkouší jako poslední. Tedy startujeme ve tři.

Před půl pátou už jsme doma v kuchyni. Pivo? No jasně. Kdo by si po dalším obyčejném,

poklidném pracovním dni nedal. Klábosíme do šesti. Jestli se teď bojíte, že Vám budu vyprávět,

co bylo další den, tak klid. Strávila jsem s kluky takovýchto dnů několik a kdybyste

mě zabili, tak nevím, co bylo další ráno. Jediné, čím jsem si jistá je, že snídaně nebyla.

                                                        Hvězdné kmotry Kamélie, Marcela Holanová, Heidi Janků a Hana Křížková

 

 

Lukáš / Hip-hop song